Instrukce zněly jasně: Sraz u Altánku v 14:00 hodin a pak podél Lučiny směrem k Datyni, kde bude za odměnu občerstvení U Sosáka. U Altánku se sešlo 35 lidí a jeden Pes Čivava. Nedorazila jedna seniorka (autorka tohoto psaní), která zaspala. SIC!
Už jsem psala, my, senioři, jsme důmyslní, a máme šmrnc a touhu po dobrodružství. Takže zatímco dav seniorů a Psa Čivavy, putoval udaným směrem, paralelně probíhala bojová hra pro seniorku, která zaspala. Pomocí kouřových signálů a šipek z větviček a kamínků a fáborků z krepového papíru byla navigována po stopách své rodné tlupy. No dobře, tak fabuluji. Místo větviček a krepáku máme dnes mobily, je to prostě otrava. Spolucestující v autobuse, který jel ze satelitního městečka Šumbark do velkého města Havířov, dost překvapeně zírali na seniorku, hulákající v pravidelných intervalech do telefonu: „Tady ručník, tady ručník.“ A že se v našem satelitním městečku dá vidět občas ledacos.
U Sosáka se tak posléze tlupa rozrostla o jednu seniorku a mokrého Psa Vandráka, který okamžitě vypil malinkatou čivaví mističku s vodou, a to několikrát. Mezi těmi dvěma žádné vřelé sympatie rozhodně nevzplanuly. Hlavně, že se máme rádi my, senioři, no ne? Věkový průměr hodně snižovaly děti, hlavně čtyřměsíční miminko Romany. Zdá se, že průměrné IQ tam zvyšoval jeden stůl seniorů, který si hrál jakousi vysoce intelektuálskou hru, považte, potřebovali k tomu papírky a tužtičky. Aby IQ nebylo tak nebezpečně vysoké, o to se postaraly ty dámy, které si sedly na špinavé pražce. Posléze na sebe špulily zadečky a kontrolovaly stav ušpiněností svých pozadí. Jo, nechci se chlubit, ale myslím si, že tuhle soutěž o nejvíc umazaného důchodce jsem zaslouženě vyhrála. I když, Jarce Půrové se tahle disciplina taky dost povedla.
Byl krásný letní den, takový ten, kdy je teplo, ale už se dá dýchat a chodit. Cestou z kopce od Sosáka jsme se mohli kochat nádhernými panorámaty. Homolkovi za nimi jeli až do Krkonoš, my ta panorámata máme za humny, před humny, lezou nám do oken. Horolezkyně Eva nám pojmenovala postupně všechny vrcholy Beskyd, které jsme mohly vidět. Bylo veselo, příjemno a milo. Ostatně, jako vždy. Na zpáteční cestě jsme se postupně rozdělovali. Zbytek tlupy zamířil ještě na závěrečné pivečko U Balona. Tam jsme objevili Láďu. Tvrdil, že potřebuje doprovod na autobusové nádraží, protože hospody on přece nezná. Cestou jsme vyzvonili Veverku, pochlubila se vycpanou veverkou.
PS: Skončily nám olympijské hry v Londýně. A tak mě napadlo, co kdybychom si pozměnili parafrázované heslo olympijských her, to známé: „Není důležité zvítězit, důležité je zúčastnit se.“ To naše by mohlo znít: „Není důležité ujít co nejvíc kilometrů v rekordním čase, stačí, že se šouráme.“
S úsměvem vaše Božena Mokrošová
spletená adresa
(Božena, 2. 9. 2012 22:06)